Říkal jsem si, že už se mi dlouho nestalo něco zlého ;) Včera, když mě Muschka po telefonu přemlouval, ať s ním jedu na Hvězdu, všechno vypadalo skvěle… Další týden školy za mnou, příjemný víkend se zkouškami z OČK zdravovědy přede mnou ;) Přemluvil mě a já po 15 minutách příprav vyrazil na Hradčanskou, kde jsme se měli sejít (přejel jsem Hradčanskou, protože jsem luštil Sudoku – trochu jsem tomu propadl ;)
A teď, o pár hodin později, sedím na pokoji, se zafáčovanýma hnátama a na tváři mi zamrzá úsměv, když mi dochází, co se mi vlastně stalo ;)

Na Hvězdu nás během chvíle odnesla 18ctka. Podivili jsme se, že je tam po 22 celkem liduprázdno.. Bavil jsem se dobře, lidí přibývalo, hráli lepší písničky .. přišla taky Káťa .. tancovali jsme .. Po nějaké chvíli jsem si uvědomil, že už jsem dlouho neviděl Muschku, tak jsem ho vyrazil hledat. Na druhé straně parketu jsem zahlídl medičky a šel k nim – vrchem okolo.

Zbývaly poslední tři schůdky, které jsem se rozhodl seskočit. Bohužel jsem v blýskajících světlech neviděl ten poslední schod a špičkama jsem o něj štrejchnul a z nártů se na chvilku staly chodila ;) Efektně jsem před holky dopadl na kolena, se zaťatými zuby. Po sekundě, kdy mi hlavou proběhl celý můj život ;) jsem nasadil úsměv, jakože nic, a vrávoravě se postavil na nohy, které mě jen tak tak unesly. Holky mi se smíchem odpověděly, že neví, kde Muschka je, což mi v té chvíli už bylo ukradené… Vylezl jsem schůdky a namířil k první lavičce… Tam jsem to nějakou chvíli rozdýchával a šel najít Káťu.

Zbytek večera jsem pak trávil u svého stolu s pytlíkem ledu na pravém kotníku (měl jsem otok na přední straně nohy, tam jsem ho ještě nikdy neměl ;). Levý byl na tom o poznání líp..

Zhruba ve 3 jsme vyrazili domů. Kačka řekla, že půjde se mnou. Tak jsem jen počkal než se sbalí a šli jsme na tramvaj. To už se stav mých kotníků zhoršil a tak jsem si na 155 zjistil, kde je nejbližší ambulance (moje první volání ;). Byla jen jednu stanici a tak jsem tam dokulhal.
Nikdo z doktorů nevypadal moc nadšeně, že je ve 4 ráno rušíme..
Nafotil jsem nějaké hezké fotky na rentgenu (nadvakrát, prý jsem se neusmíval ;) a šel s nimi za rozmrzelým čerstvě probuzeným doktorem. Začal zkoumat fotky a skrz zuby procedil, že mi dá asi na obě nohy sádru. Tomu jsem se zoufale zasmál, přičemž mě dost drsně usadil, že tady není nic k smíchu (opravdu neměl radost, že jsem se přišel nechat ošetřit).

Sádrotvořič už měl o poznání lepší náladu. Finální rozhodnutí bylo – na pravou dlahu, na levou stahovák. Dostal jsem pěkné modré francouzské hole a ve vozíčku na chodbě čekal na odvoz sanitkou. Necelou hodinu. :( O to víc byl sanitář srandovní, takže jsem si nakládání do auta vyloženě užil. Od mého útočiště v teplé postýlce už mě dělila jen příjemná jízda Prahou a překonání 3 poschodí a dlouhé chodby s hůlkami. Byla to dřina.

Tož tak…Snad to moc neovlivní mé plány v pětiletce… :)