Poslední dobou docela preferuju cesty vlakem. Člověk je v mnohem větším pohodlí, lépe se jezdí ve skupinách, lépe se tam jí, čte, odskakuje ;)
Na čtvrtek večer jsem měl naplánovanou cestu k Litoměřicím navštívit skautíky z našeho střediska, kteří tam jeli na Velikonoce. Cesta se trochu zkomplikovala… ;)

Školu jsem měl až do 19.30, vlak měl jet ve 20.40 přes Lovosice.
Na cvíka nakonec nepříšel cvičící a tak jsme skončili už v 18.30 a já stihl vlak v 19.10 přes Lysou nad Labem, kde jsem měl přestupovat. V té době to pro mě byla jen slova, netušil jsem, kde to město je umístěné, jen jsem věděl, že tam přestupuju v 19.53…

Seděl jsem u okýnka naproti sympatickým lidem. Vklidu jsem se najedl a pokračoval ve čtení lehkou angličtinou převyprávěné verze Poeových povídek. Některé povídky lehká angličtina degraduje na nezáživný příběh. Ale ta jedna, co jsem četl v době přestupu, byla opravdu zajímavá, plná dialogů… A tak se stalo, že jsem si nevšiml, že jsme stáli ve stanici.
Přibližně tři minuty poté jsem povídku dočetl a podle hodinek se divil, že už nejsme v Lysé. Sbalil jsem si věci a šel ke dveřím.

Do stanice jsme dorazili s desetiminutovým zpožděním a tak jsem vyběhl z vlaku, abych stihl přestup. Poté, co se na mě vedoucí stanice dívala jak na blázna, když jsem se ptal na vlak do Litoměřic, jsem zjistil, že nejsem v Lysé, ale v Nymburku… Přejel jsem… ;)

To se mi stává celkem často. V metru nejvíc. Rozhodl jsem se aplikovat stejné řešení – jet o stanici zpátky ;+) Ale paní vedoucí mi oznámila, že dneska už se do Litoměřic nedostanu, i kdybych se vrátil do Prahy. Chm, jsem v Nymburce, přes sto kilometrů od chalupy, začíná se stmívat a nic tam už nejede…Uklidňovala mě myšlenka, že mám v batohu celkem dost jídla, pití a spacák ;)

Klidným krokem jsem opustil nádraží a přemítal možnosti. Cinknul jsem Muschkovi, abych zjistil, kde že vlastně leží Nymburk ;) Ten mi oznámil, že bude na netu za 20 minut. Mezitím se mě, po jedno neúspěšně osloveném člověku, ujmul nějaký opilec, který mi to všechno začal vysvětlovat.
Vedle nádraží bylo na stojanech asi 15 starých kol, tak jsem je letmo přelétl a viděl, že jedna ukrajina je nepřipoutaná. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že do Litoměřic dojedu na něm. Jsem rád, že mě to svědomí nedovolilo, protože jsem až později zjistil, jak je to daleko… ;)

Takže podle opilcových rad jsem vyrazil stopem na Mladou Boleslav. Auta se ke mě blížily jak světlo v tunelu, a stejně rychle zase odjely ;) Po 15 minutách se ale poštěstilo a já pádil velkou dodávkou s nějakým rozčileným pánem, který musel čekat 2 hodiny na náklad ;)
Nakonec byl celkem fajn. Jednoduchý život, jednoduché historky.

Vyhodil mě někde ve tmě s tipem na další místo. To už jsem se spojil s Muschkou, který mi s mapou před očima vytyčil trasu. “Přes Mělník na dálnici a na Ústí”.

Na novém místě – sjezd z dálnice kobinovaný se silnicí s Boleslavy – už jsem takové štěstí neměl. Auto tak jedno za minutu a silný chladný vítr. Tak po 30 minutách mi zastavilo auto, že jede do Benátek, nevěřil jsem tomu, ale odmítl jsem ho (ještě si vybírám ;). Naštěstí hned po něm jela dodávka. Řidič byl úplně skvělej. Byl to muzikant. Vyprávěl o starých časech (kdy hrál bigbeat, a taky kdy byl jako hipies ;) a pořád se tomu uchichtával. Cesta utíkala rychle. Za chvíli mě vyhodil na dálnici Praha – Ústí.

Chvilku mě trvalo než jsem se zorientoval, taky jsem se musel na chvíli schovat před policejním autem a pak hurá na připojovací pruh. Tady už bylo o poznání lépe – tepleji, bez větru a s jasnou oblohou s úplnkem – nádhera. Na další auto jsem čekal kolem 15 minut.
S řidičem jsme mluvili hlavně o autech a motorkách. Rozhovor se mu nejspíš zamlouval, protože si z Lovosic zajel do Litoměřic, aby mě tam odvezl ;) [jedna ze stopovacích rad - s řidičem se vždy souhlasí - většině to samozřejmě dělá dobře a hned jste jim sympatičtější ;]

V Litoměřicích už jsem cestu znal, protože jsem jí studoval na mapách.cz včetně leteckého snímku. Za tmy to sice vypadalo jinak, ale názvy ulic se nezměnily ;) Na Mentaurov to bylo zhruba 5 km. Co ale letecký snímek neukázal, byl prudký kopec za městem, kde jsem sotva lapal dech. V půlce se mi podařilo stopnout další auto s “Myšáky”, kteří byly nadšení ze zprávy o skautech ;)

Na chalupu jsem dorazil těsně k půlnoci. Předal jsem mamince převozem lehce zdemolovanou kytku a vychutnal si v kuchyňce vyprávění oddíláků, cože to děti vyvedly po cestě sem…