Dnes tady asi nezveřejním žádný svůj výplod, jen bych rád zvedl prst nad touto otázkou. Začnu často posílaným spamem a přidám odkaz na zajímavý článek na d-fens…
Rád bych, aby nad tím popřemýšlely všech stávající i budoucí mámy…(tátové také, ale v těch několika důležitých prvních letech je to spíš na těch ženách…). Prostě se zamyslete všichni ;))

“Gratuluji!
Nám všem , kterým je mezi 20. až 50. lety… Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít… Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy.

Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik , ale všichni jsme to ve zdraví přežili… Několik hodin jsme se mořili a stavěli trakaře ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu.

Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy . Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily
neexistovaly, takže nebylo kam volat… Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!!

Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů.

My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si… Blahopřeji!!! Pošli tento dopis každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil jako dítě!!! I Ty jsi jedno z nich :o).”

Přidám tedy ještě jeden skvělý článek od rozhořčené majitelky psa : Fenomén dítěte ve společnosti

K čemu vedete své dítě vy?