Další díl seriálu “11 nejčastějších chyb první pomoci” je o enpatii ke zraněnému…Když někoho zachraňujete, je třeba jej vnímat a snažit se mu pomoci, ne ještě více ubližovat špatným zacházením…

Špatně
Častou chybou při ošetřování je ignorování přání a pocitů raněného. Mnoho lidí má naučené postupy a při záchranné akci podle nich postupují bez ohledu na to, co cítí zachraňovaný.
Zrovna zachraňují a je důležité, že z toho mají dobrý pocit. Záchrana se pak daří o to hůř, protože pacient nespolupracuje a zhoršuje se jeho psychický stav.

Dobře
Může se například stát, že některé zákroky mohou zraněnému činit velkou bolest a že si prostě nebude přát je podstoupit. Jeho přání se musejí respektovat (samozřejmě, jako u mnoha věcí, na pár vyjímek, kdy by bezprostředně ohrožovali jeho život).

Tato otázka se asi nejvíce týká polohování. Např. raněný má zraněné břicho a správně bychom jej měli napolohovat do polosedu (dokud nepřijede odborná pomoc) pro případ, že by mohl začít zvracet. Raněný se však nejlépe cítí na zádech (tedy necítí tak velkou bolest jako v polosedě, poloha na zádech bude jeho „úlevová poloha“) a proto jej tak necháme a sledujeme pro případ, kdyby se naše předpovědi ohledně dávení zvratky vyplnili. Zkrátka se snažíme k raněným chovat co nejšetrněji tak, aby se cítili opravdu zachraňování.

Modelová situace
Rozdělíme skupinu na polovinu – zraněné a ošetřující a rozdělíme role. Zraněným pak přiřkneme nějaké zranění s tím, že se jej snaží věrně simulovat a snaží se odhadnout, jaké zacházení jim je ještě příjemné…
Úkolem ošetřujícího je postupovat co nejšetrněji tak, aby to zraněného bolelo co nejméně.
Případné úkoly :
- ze zkroucené polohy pacienta uvést do polohy stabilizované
- fixování zlomené končetiny do úlevové polohy – tedy polohy s nejmenší bolestivostí.
- poloha při poranění obličeje