Splnilo se mi přání… ;) Všechno to začala Evelina.ta. Všimla si totiž mého článku bez textu a vzpomněla si, že její kamarádka Kamča má ukrajinu, kterou nepoužívá.
Dala tedy věci do pohybu a teď tu je se mnou ÚKáčko na pokoji.

Předání ale nebylo jednoduché. Jelikož Evelina.ta už nebydlí v Kyjích, musel jsem se spojit s Fredem, který má přístup do sklepa, kde ukrajinka odpočívala…Domluvili jsme se noční předání. Vlak v osm jsem nestihl a tak jsem si koupil párek s hořčicí (co jiného člověk může jíst, když je na nádraží ;) a čekal na další.

První neštěstí : Snad to dokážu popsat. Sedl jsem si do moderního vlaku, kde se sedačky musí sklopit, aby si na ně člověk mohl sednout. Já si zklopil dvě, aby se mi sedělo lépe. Vklidu jsem pak dojídal párek, když tu kolem dveří prošli nějací mladí a řekli, že sem ne, že je tam první třída. To mě rozhodilo a proto jsem se rozhodl přesunout.
Položil jsem párek na volné místo na sedačce, čapl baťoh, hodil do něj nějaké věci a vstal. Tím jsem ale odlehčil sedačky, které nečekaly, až odejmu párek a sklaply se. Hned potom jsem zjistil, že nesedím v první třídě, tak jsem vyčistil sedačku od hořčice a uklidnil se dojedením párku. ;)

Druhé neštěstí : Už se blížila druhá stanice – Kyje. Všechno sbalím a jdu ke dveřím. Tam už stála nějaká paní, s tím, jestli nemůže jít se mnou, že se bojí. Zastavil vlak. Oba jsme mačkali tlačítka na otevření dveří a ono nic. Usoudili jsme, že asi ještě nejsme ve stanici (ven totiž vidět nebylo díky osvětlenému vlaku a venkovní tmě). Vlak se rozjel a my zjistili, že jsme ve stanici byli. Vystoupili jsme v Dolních počernicích s nadějí, že chytneme hned vlak zpátky. Začali jsme přelézat koleje a tu se ze tmy vynořil úplně potichu náš vlak. Já jsem si ho všimnul, paní až když jsem upozornil. Počkali jsme tedy, než zastaví a začali ho obíhat. To jsme nestihli a vlak nám ujel.

Naštěstí nás zachránil Fred, který vzal auto a dojel pro nás. Já už jsem byl natěšený, jak bude UK vypadat. Fred mě děsil špatným stavem, ale hned co jsem ji uviděl, jsem byl nadšený. Je neuvěřitelné, že se dřív vyráběly tak kvalitní kola. Cesta zpátky byla v pohodě – až na civějící lidi v metru. ;)

Sice má pár much, které budu muset opravit (rez, zadní střed, šlapka, píchlé duše), ale to nebude problém…Mrkněte na obrázek, jak je krásná…

Takže bych chtěl všem zúčastněným (Evičce, Kamče i Fredovi) poděkovat za překrásný dárek k narozeninám! Jinak, Julo sháněj další, uděláme pak ukrajinový sraz… ;)