Dolomity 2008

Posted by Ňam

Aug 29

Po třech letech se opět podívám do Dolomit! Jupíí! Po několika proflákaných dnech doma, naprosto odpočatý, se snažím koncentrovat na balení. No, ne úplně odpočatý, protože jsme spontánně na úklidu po motocrosse domluvili LAN-párty. Což ve slovníku normálních lidí znamená, že jste promarnili noc. Mezi těmi, co mají rádi multiplayerové hry, mluvíme o nevšedním zážitku, který stojí za to vyměnit za 8 hodin spánku. ;)

Tedy s malým spánkovým deficitem, ale s dobrým pocitem promarněné noci, se mi podařilo sbalit i do dolomit i na pozdější jizerskou poradu, včetně malé cyklo-expedice přes krušné hory. Bohužel se opět potýkám s kompromisy, protože všechno uvézt nedá a tak se smiřuji se spaním v mém starém cyklo-spacáku, pro který je komfort dobře vyhřátá místnost.

Taťka se uvolil, že mi k vlaku hodí věci. Já se mezitím pokusil narychlo navštívit babičku a stihnout vlak. V mém životě není prostor pro čekání na vlak, takže mi to málem ujelo. ;) Navíc jsem musel hrát zoufalého, protože kolo se do vlaku mělo hlásit.. Neuděláš nic..

Vypadalo to, že cesta bude probíhat monotóně. Dokud nenastoupil jakýsi Miloš z Hrobu. Nepustil nikoho z nás ke slovu, i když jsme mluvili o zajímavých tématech. Miloš je člověk, který řeší problémy snad nejnižší sociální vrstvy. Ty příběhy, co vyprávěl se nedají reprodukovat. Jeho synové pracují v austrálii. Poslali mu psat, což celkem stálo asi 300 000 Kč. Tuhle jízdu byste museli zažít..;)

Tento nultý den expedice jsem pak ukončil u Pecháčků, kde jinde. ;) V tomto centrálním překladišti jsem nechal kolo a spousty další věcí, které se do Dolomit nehodí…

Den první

Důvod, proč jsem jel od den dřív se zastávkou u Pecháčků, byl ten, že jsem chtěl zařídit ještě pár maličkostí. ALE zaspal jsem a navíc jsem prožil, jak je u Pecháčků zvykem, krásnou dlouho snídani. V metru jsem zazmatkoval na opačnou stranu, v Bartsportu zavřeno, v Exchange fronta jak nikdy.. No Kačka by měla určitě nemístnou poznámku na moje organizační schopnosti.. ;)

V autobuse s agentama jsem si trochu posteskl za sněhem sledováním Snowboarďáků.. Těším se s Blondym a Kačkou na plánované hory.. ;) V Brně mě už čekala ženská sekce týmu – Vity a Kopřivka, která zaujmula horké místo čtvrtého člověka, jehož obsazení se měnilo až nezvykle rychle – všichni jsou někde v trapu, padají z kol nebo mají problémy se zuby.. ;)

Koupil jsem si svůj historicky první vařič VAR! A pak jsme se přesunuli k Vity dom. Tam jsme se seznámili s Beruškou (autem, viz foto z posledního dne zpod Tofany), jež byla obtěžkána velikou rakví, protože kufr v malých autem má záporný objem.. ;) Než přijel Kecka z práce, podařilo se zaplnit všechen prostor našimi věcmi. Ale kdo pozdě chodí..

V 17.30 se oficiálně odrazilo od Kecky ze Židenic. Jo vypravěč z auta stojím za prd, protože většinu cesty prospím. Vím, že mě vezli skrz Vídeň, okolo Grazu, přes Klagenfurt. Párkrát mě poslali se vyčurat do benziny (maminka mě vybavila eurodrobnými, takže jsem mohl). Z dálnice v Itálii jsme sjeli někde u Tolmezza (ceny jsou obecně profláklé – rakouská známka 7,77€, část v Itálii po dálnici vyšla na 3,90€).

Od té doby jsme asi 3 hodiny na malých cestičkách hledali něco na spaní. Bylo to dlouhé a nikoho to nebavilo. Takže jsme po několika nadějných místech skončili u stolku na odpočívadle v 4:00. Kecish je borec, že po tak dlouhé cestě nikde nezachrápal. V noci pršelo, ale u popelnic jsme našli sušák! ;)

Den druhý

Vstal jsem jako první. Leckdo by si myslel, že je to díky nejhoršímu spacáku, ale to neplatí na horách, kde bývám natěšený na kopce! ;) Kopřivka vylezla poslední – to je tím, že ještě neví, co jí čeká. Ale je pravda, že bylo pěkně hnusně, kdo by vstával. Nalezený sušák nikdo nechtěl naložit. :( Mě to přišlo jako dobrý pomocník, vzhledem k počasí.

Po sbalení sleeping-pointu jsme jeli do campu Olimpia, který měl Kecka už vyzkoušený. Už jsme zestárli, takže se můžeme dovolit přepych. ;) Vybrali jsme úžasné místo na kaluži. Teda ona tam vyrostla potom, co jsme postavili stan na krásném suchém a rovném místě. Stany stály, tak jsme se sbalili a vyrazili z campu.

Nadšení z výletu k vodopádu se rozpouštělo v dešti za okýnkama auta. Tak jsme hráli sudoku. Kopřiva říkala, že mám napsat, že jsem vyhrál, ZASE! ;)

Po návratu do campu jsme pojedli a dali 3x25minut v horizontální poloze ;). Při té příležitosti jsme ověřovali Špalkovu teorii k focení: “Má-li člověk pocit, že má nepřiměřeně otevřené oči, tak pro fotku je to akorát..” ;)

Po krátké výměně názorů o smysluplnosti výletu za každou cenu, jsme vyrazili k nástupu na ferratu na Pomaganon. Ale co by člověk nechtěl. Po krátkém chatu s místním horalem začlo hustě pršet. Test mojí bundy dopadl, jak jsem očekával – nepromokavé vlastnosti už jsou historií. Při návratu jsme viděli sympatického pána v hospodě, co na nás ukazoval divné gesta s prostředníčkem (asi pilot záchranného vrtulníku.. ;).

Sprcha je ale část campu, která není patřičně doceněná. Užívali jsme si jí každý den. Závislost na mačkání čudlíku vznikla okamžitě.. ;o) Koupelna byla taktéž jediné místo, kde jsme věřili v možnost usušení našich věcí. Teda Kopřivka se hodně bála, takže celou noc myslela na to, že pro ty věci poběží.

O žaludky, respektive co do nich, se postarala Vitulka. Dnešní večeře – dobrý hostinec. Mám v deníku zapsáno – dobrý slepenec. Ale netuším o co jde. Náš stan zdobilo vlhko. Pseudomoderní podlážka je na stání v kaluži krátká. Ještě, že moje karimatka plave. ;)

Den třetí – Col Rosa

Budík, druhý, třetí. Vstávat se nikomu nechce. Zima jak hrom (kdo umí anglicky, řekl by FF). V 7.30 už ale vylézám. Budím Kecku, pak Vitulku – kvůli autu, tedy kvůli čaji. Kopřivka taky vylézá, tak jsme na spáče 2. Ale ne na dlouho, protože Kopřivka mizí rituálně do sprchy (někdo holt podléhá závislosti z mačkání čudlíku víc).
Než se uvařil čaj, vylezli i Rampasovi. ;)
Počasí se obrátilo jednoznačně k lepšímu. Dopřáváme si dlouhou snídani – marmeládku. Balení se taktéž trochu protahuje, takže odjezd k vodopádům je spíše turistický, než horolezecký.

Z parkoviště vyrážíme po veliké cestě přes rozbouřenou říčku. Včerejší chat nás na vodopády navnadil, prý po takových deštích se máme na co těšit. U vodopádu se převlíkáme do úvazků. Vůbec jsem nevěděl, co přesně nás bude čekat.

Z poza kopce se už ozývalo zlověstné burácení. I Kecish s Vitulkou, kteří tu byli zatajili dech, protože vodopád byl ohromující. Se slovy “můj foťák je na vodu zvyklý” jsem se snažil zachytit něco z vodní atmosféry, ale místo toho mi jen zvlhl objektiv. ;) Mám ale krátké video.

Ferrata vede přímo pod padající vodou. Řekl bych, že tento tester nepromokavosti je o něco dál, než Ivopova sprcha. Pár sekund a mohli jsme sušit nanovo. Ferrata nás zavedla za roh, kde se klesalo podél koryta malého potůčku. A pak druhá dávka vodní sprchy – přechod lávky poslepu byl docela zajímavý pocit. Už jsem si opakoval znalosti z lekce “topím se v rozbouřené říčce”, ale naštěstí tam nikdo z nás neskončil. Celý okruh netrval déle jak 30 minut, je to opravdu jen krátká ochutnávka ferraty střední obtížnosti.

Po převlečení jsme zahájili přesun k ferratě Etore Bovero vedoucí na Col Rosu – okolo menších vodopádů. Při výstupu jsme zvládli oběd u jeskyňky, kde jsem se marně snažil zvěčnit nějaké motýli. Odtud dokonce byl výhled k nám do campu. ;) Začátek ferraty byl přerušovaný. Pak ale přišel velmi exponovaný úsek. Pokračovali jsme v tradici čistého lezení – byla to paráda. Za sebou jsem měl Kopřivku, z jejího výrazu šlo vyčíst, že takhle si ferraty nepředstavovala, ale že je nadšená. Bylo to opravdu velmi exponované, místy kolmé. Do toho hřející slunce. Člověk by nevěřil, jak může taková malá ferratka překvapit.

Vrchol přišel okolo 14.30. Tradičně – focení, objímání, zápis do vrcholové knížky, pokec se vším, co umělo trochu anglicky, jídlo.

Jak říká Kecka : “Výstup končí až dole u auta.” Na sestup se nikdo netěší. Bývá na něm nejvíce úrazů. My žádný neutrpěli, tedy až na ty stehna… ;) Sbíhání pomáhá.. Sestup přes kamenné pole, přes kleč a přes vysoký les až k řece netrval dlouho.

U řeky jsme se hecovali kdo do ní vleze. Řeka byla studená jak stádo psích čumáků. Prý kdo vydrží déle stát ve vodě. Kecish to odnesl málem omrzlinami.. ;) Kopřiva vyhrála – má snad azbest na nohách. Bolelo to. Trapná soutěž. ;)

Kousek od auta bylo krásné spaní v lese. Pak jsme se nejistě (zmizela cesta) dostali k autu. Před campem a rituálem se sprchou jsme museli ještě nakoupit v Cortině. Důkaz toho, jak posilující koruna mění mentalitu paštikářských Čechů. Nejen, že jsme v supáči koupili zeleninu a čokolády, ale taky jsme v pekárně ochutnali podivný placatý chleba (plackochleba). Čekám od Kačenky pochvalu za cultural experience ;) Tahle experience byla ale pěkně hnusná, protože měl pendrekový chuťový ocas a byl hrozně tvrdý..

Auto nás vyšplhalo zpátky do campu – zas stejně – vybalování, sušení, využití nafukovacího míče, vaření, sprcha, diskuze, psaní deníku a spaní…

Den čtvrtý – Croda Rosa (Sextener Rotwand)

Ranní strategie byla lepší. V noci jsem si totiž vařící equipment vzal do stanu, takže jsem se mohl ještě válet ve spacáku, zatímco vařič už pracoval.. Budíček byl tedy v 7:00, ale ze spacáku jsem mohl vylézt až později k hotové snídani.
V noci mi byla opět zima, i když jsem byl už oblečen – chce to víc vrstev.. ;)

Plán zněl – Sextener Rotwand Spitze, když bude pěkně. Záložní ferrata u Tre-cimme – tunelem od chaty a pak skrz ferratku (jízda k nástupu ale stojí 20€). Bylo pěkně.. ;)

Balení nám šlo fofrem, proti předchozím dnům, takže jsme vyrazili “už” v 8.34. Jenže cesta k lanovkové chatě byla dlouhá, alespoň 40 km z campu. Vzhledem k pokročilým hodinám byla jasná volba lanovka (zpáteční jízdenka 10,80€). Ekvivalentní cesta pěšky by zabrala 135 minut. Lanovka byla sedačková, náramně jsme si jí užili.

Kabinka 42 nás vyklopila úplně v jiném světě. Krásné horské chatičky. Posekané louky. Sušící se seno. Idylka. My jsme měli před sebou dlouhé stoupání.. V zatáčce se objevilo první ocelové lano. Tak jsme nasadili úvazky, ale zbytečně. Nástupní chodička pokračovala. Míjeli jsme jeden rozbitý kryt za druhým.

Nakonec jsme narazili na žebříky a spoustu lidí. Po 50 výškových metrech ale ocelové lana opět zmizela.. Kecish si stěžoval na nedostatečné vyživování a tak jsme zapauzovali (zvolili jsme staršími italy opěvované stoupací tempo “pianko”). Když jsme dorazili k výrazně většímu krytu – Kecish s Vitulkou se rozhodli dál nepokračovat. Tak jsme se rozdělili.

Přišlo celkem prudké stoupání bez ferraty. Stálo to celkem dost sil se vyškrábat, ještě že jsme nebyli s plnou polní. Po několika desítkách výškových metrů se však objevil kříž. A pod ním asi 15 lidí, které jsme s dálky pozorovali při výstupu. Vyfotili jsme se a pak poobědvali s krásným výhledem do údolí.

Celkem nepříjemné bylo uvědomění, že jsme nestáli na vrcholu. Byl to jakýsi podvrchol (poutní místo – kříž byl s Ježíšem). Po prozkoumání mapy a diskuzi s domorodcem jsme si už byli jistí. Na vrchol je to ještě dost daleko – ferrata odtud dost klesá, pak se obchází masiv a pak se teprve stoupá na vrchol.

Než jsme vše promysleli, vyloupli se z poza kamene Kecish s Vitulkou, kteří se nakonec hecli. My jsme s Kopřivkou zkoušeli jít kus po té klesající ferratě, ale po zhodnocení času a náročnosti jsme se vrátili zpátky a zahájili společný sestup. K poklesu jsme zvolili trochu jinou cestu – suťovištěm.

Sestup šel dobře, jen člověk musí být opatrný. Nějak se nám, ale podařilo sejít z cesty a objevili jsme se v kolmé stěně na suťovištěm – zhruba trojkové lezení. Trochu mě zamrazilo a už jsem šplhat najít cestu. To se povedlo. Suťoviště nás trochu zklamalo, protože mělo velké kameny a běhat se dalo jen obtížně. Sestup po cestě č.100 nám netrval déle než 2 hodiny. Cesta se klikatila podél hory v zelené trávě. Radost.
U lanovky jsem se z hecu snažil prodat zpáteční lístek, abych měl nějakou návratnost – síly nějaké zbyly, ale nakonec se to nepodařilo, protože měli všichni zpáteční.

V dobré náladě jsme pak naskákali do auta a odfrčeli do campu. Dnešní plán byl pokračovat v rozmetávání pověsti českého paštikářství a tak jsme zašli v campu na pizzu (kolem 6€) a víno (litr – 7€). Dobrota. I to víno! Cítili jsme se velmi dobře. Tím spíš, že nás čekal odpočinkový den.

BTW. Rotwand spitze je krásná hora – navrhuji to příště jít s plnou polní a využít několika biwaků, které se nahoře nacházejí.

Den pátý – den odpočinkový

Odpočinkový den byl potřeba. Nejen kvůli tomu, že třetí lezecký den je krizový, ale nohy ze včera bolely. Vstávali jsme do pohody až po osmé. Máme dlouhé snídaně. :) Zkusil jsem umýt stan, šlo to špatně, protože po veliké bouři byl špinavý i z vnitřních stran plachty! Holota!

Balení nakonec proběhlo celkem rychle. I když věcí v autě jakoby přibylo. Z campu jsme odjeli tuším kolem 11. Placení proběhlo zvláštně chladně a rychle.

Kecish a Beruška nás převezli na Passo Falzarego, kde jsme měli dnes lozit. Po klikaté silničce jsme potkávali plno cyklistů, kteří se s 15 km stoupáním potýkali velmi odvážně. Jednou si to taky vyzkouším.
Před lezením jsme se ale potřebovali posilnit, protože hlad byl obrovský.

Slunce ale během oběda přestalo svítit na skálu, takže bylo lezení celkem chladné. Lidí tam opět bylo mraky. Místo nám zpříjeňoval haskypes, který nám záviděl vynikající polévku.

Vylezli jsme celkem tři cesty – z toho jedna byla obzvláště vypečená – nebo spíš hodně vlhká.. Když jsem to tahal, tak jsem myslel na Blondyho a jeho silný morál a nenechal se rozptylovat tím, že mám úplně mokré ruce a že ten pád nebude příjemný.
Nakonec to vylezl i Kecish, čekal jsem ho nahoře. Vskutku výborná cesta.

Po lezení jsme zajeli na WC a pro vodu k lanovce (prý no drinkable.. a nic nám z ní nebylo.. ;) Od lanovky jsme vyrazili k Diboně – výchozím bodem pro Tofanu di Rozes. V půli malé silničky je takový spací statek, kde nově přibyly cedulky “no camping”. Od campujících čechů jsme zjistili novější sněhové podmínky na Tofaně a vyjeli až nahoru k chatě.

Za spaní v té jejich boudě chtěli 40€, bez večeře 27€ (včetně snídaně). Tak jsme se ptali po uklízecí místnosti, ale marně. A tak začalo hledání spacího místa v okolí. Na chatě Giusanni (o zhruba 1,5 hodiny výš) stálo spaní 14€ (s Alpenverein jen 9€). Takže to hledání spacího místa.. ;) Našli jsme pár míst pod chatou a několik opravdu pěkných míst nad chatou cestou na Tofanu. Strach z Rangera byl ale obrovský. Ale potom, co jsme tam někoho viděli postavit stan vedle auta, jsme se rozhodli, že taky zůstáváme na parkovišti. Lidi spící v chatě po nás při vaření večeře dost pokukávali, tak jsme na spaní jen přemístili auto, naházeli karimatky vedle sebe a někteří spokojeně usnuli.

Já měl na sobě tentokrát všechno oblečení, co jsem měl s sebou, takže jediné co mi bránilo ve spánku bylo pár kamínků pod karimatkou (jsem jak princezna ;). V noci jsem naspal jen pár hodin, čučel jsem pořád na krásné nebe, ale stačilo mi to. Odpočinkový den nebyl namáhavý.

Den šestý – Tofana di Rozes

Probudit se brzy nebylo náročné, neboť kolem šesté začaly přijíždět auta s prvními lezci. My jsme vstali podle plánu v 6.15 a snažili se u snídaně trochu zahřát, posušit mokré spacáky a tropiko od stanu. Dnes se podařilo vyrazit už v 7.15 – unbelievably. Podle průvodce nás čekal prý dlouhý nástup, ale mě přišel nádherný. Svítání na Tofaně je jako dárek. Člověk šel přímo pod ní na jakémsi pupku, odkud byl překrásný rozhled všude kolem – jen malá pěšinka se šinula kamsi do stínu hory.

Díky krásnému rozhledu utekla tahle chodička velice rychle. U nástupu jsem si ještě odskočil do galerie – tedy zákopů vytesaných ve skále (a opravdu rozhlehlých).

Oblékli jsme sedáky, nasadili želovky, vyšplhali několik žebříků a pustili se do tmavého, studeného tunelu. Ten se různě kroutil a zatáčel – zhruba z poloviny byl osázen schodištěm. Pravděpodobně by to šlo i bez čelovky, protože po celé délce vede lano, ale byla by to pakárna..Po průlezu tunelem přišla krátká ferátka a pak další obcházení Tofany. Tedy spíše klesání.

Začalo nás dobíhat pár lidí a tak jsme většinu pustili, protože jsme si ferátku opět dávali na čisto, bez dotyku (pomoci) ocelového lana. Zážitek z dobývání je pak mnohem silnější, než jaký prožívají iron mani, jak tyto šplhače nazýváme.

Pak jsme opět začali stoupat, pak traverz, stoupání traverz. Chodící traverzy se mi na Tofaně hodně líbily – znám je z typických Dolomitických fotek, protože se dobře fotografují..

V jednom místě byl na skále červený kříž – asi jako tudy nechoď, ale potom, co jsme 5 minut traverzovali po úzké polici druhým směrem, dost divokým prostředím, usoudili jsme, že “tudy nechoď” znamená “tudy choď”. ;) Společně s námi zabloudilo i 5 anglánů. Po chvilce stoupání jsme se ocitli na dobře označené křižovatce mezi těžší částí ferraty a obcházečce v případě sněhu a ledu na ferratě (před pár dny aktuální téma). Je dobré se na tohle u chaty den předem zeptat lidí, ať nevyšplháte do ledem pokryté kolmé ferraty.

My jsme se na počasí ptali hodně lidí. A ti nás ujistili, že je tam jen vlhko. ;) Poslední část je náročná nejen lezecky (kolmé části), ale i technicky (díky vodě, která tudy odtéká z tajícího sněhu na vrcholu). Nicméně je to parádní lezení s nádherným rozhledem směrem na Lagazuoi. Nejlepší část v takovém kuloáru, kde člověk nádherně viděl cestu za sebou (s rozesetými lidmi, kteří neumějí vstávat brzy.. ;) Když skončila ferrata oddychl jsem si, že to mám za sebou, ale to jsem ještě neviděl, co za chodičku nás ještě čeká..

Počkali jsme na sebe a pak jsme krok za krokem stoupali po klikatých cestičkách. Hrozně jsem si přál, abychom nahoru vylezli ještě před tím, než vrchol zahalí mraky. Vyšlo to. Pozdravili jsme se nahoře s nadšenými anglány. Po krátkém rozhovoru jsem si uvědomil, jak špatně na tom po anglické stránce jsem.. No nic. ;)

Po dokochání jsme dali výborný oběd a poté jsme zahájili sestup. Ten měl být sakra dlouhý – zadem. Málo sypkých suťovišť.
S Kopřivkou a Keckou jsme dali krátkou sněhovou bitvu. Pak jsem zvolil malinko agresivnější sestup – tedy sbíhání – abych šetřil nohy. U chaty Giusanni si všichni odskočili (standart ;). Druhá část už utíkala rychleji, protože se semtam dalo něco sjet po štěrkovině.

Dole u chaty jsme se pohoupali na houpkách a pokračovali jsme v dosušování. Poslední bod programu byla poslední sprcha v campu, kde jsme jako socky vařili na parkovišti před campem. To nám zabralo celkem dost času, takže plán ujet část cesty už dnes padl. Ještě jsme se stavili v Cortině pro pečivo a pak jsem usnul. Za spací místo jsme přijali kostelík kousek za Pieve. Po bouřce ve čtvrtek tu bylo úplně mokro, ale dnes počasí přálo, takže to bylo to nejlepší spací místo, které jsme si mohli přát…

Den sedmý – den poslední

Co napsat k té cestě? Myslím k té automobilové.. ;) Ranní klasika – akorát bez snídaně.. :( Tu jsme zrealizovali až o dost kilometrů později na nějakém lesním odpočívadle, to čekání se oplatilo.
Navíc jsme na něj nakoupili nějaké další ingredience v italských obchodech (např. stylové zavěšené hroznové víno.. ;)

Po cestě jsme tentokrát kromě spánku zvládli nějaké to sudoku, křížovku, hraní karet, prohlížení fotek..Zvládli jsme několik dalších zastávek kvůli jídlu.. ;) V Mikulově jsme si nakoupili na večeři. V Židenicích jsme totiž vyhodili všechny věci z auta, včetně Kopřivky. A pak jsme jeli umýt Berušku k Vitulce domů.

Umývání proběhlo důkladně, s Keckou jsme se přistihli oba, jak si v tom libujeme – já interiér, on exteriér.. Navíc jsme dostali motivační tuňákovou pomazánku.

Zpátky do Židenic nás odvezl Vitulčin taťka, který se svou audinou jezdí opravdu divoce. U Kecky už vonělo připravené jídlo, musím číxt, že Kopřivka ví, jak se v kuchyni otáčet – vynikající čína k vynikajícím vínům. Po jídle jsme si prohlédli fotky a s nádherným pocitem z našeho výletu zalehli “do peřin”.

Díky Vitulce, Keckovi a Kopřivě za výborné hory! Stálo to za to!

Reklamní článek

Naše nejoblíbenější věta celých Dolomit byla : “To prodáme…” Tedy pokaždé, když se něco fotilo a vyčuhovala nějaká značka.. ;) Tak tady dávám seznam fotek. Takže milé firmy, rádi vám tyto fotky prodáme v plném rozlišení.. ;)))

To prodáme CAMPU…