Tak to přišlo

Výlet do Irska je tady. Držet palec je možná málo, aby mi letadlo nespadlo. Tak dneska hodně prďte a vyfukujte, ať je vyšší tlak a fakt to nespadne.. ;) Ty jo, sice na mě uvalili plno omezení, co mít v batohu, jak to má vážit,.. ..ale nakonec budu v Dublinu rychleji, než kdybych jel domů do Habartova..

First Flight

It was awesome! No, popořádku. Letiště v Ruzyni je vskutku přehledné, takže obalit batoh igelitem, najít správný check-in, projít skrz jedny policajty a pak skrz scann (paní se mi smála kvůli dvěma šiškám salámu co mi dal Blondy..já jí ale na to řek´, že nechci jíst spolucestující, až někam spadneme.. ;) je fakt pohoda. Díky nízkonákladovce (Raynair) jsme nastupovali přímo na letištní ploše.

Vědět dřív, že není určené, kde kdo sedí, tak se ženu do letadla. Takhle na mě už zbýval jen výběr sedadel u uličky. Vybíral jsem mezi dvěma američankami a dvěma solventními iry.. Vyhráli irové. Naštěstí, protože holkám to přestalo slušet hned po startu, kdy plnily pytlíky.. Iry jsem po startu dokonce přesvědčil, aby mě pustili k okýnku. Ten jeden mě pustil se slovy: “Don´t open the window..” ;)

Naprosto mě dostal ten start. Člověk si připadá jako v autobuse s malými okny, když tu najednou zapnou motory naplno.. To byl úžasný pocit z toho zrychlení. Začali jsme nebírat výšku a já si díky praskání v uších uvědomil, že už letíme.. ;)

Sledoval jsem z okna zem (rozpoznal jsem Krušné hory), což mě nakonec unavilo, takže jsem tu a tam usnul. Nejlepší byly stejně mraky. A nebo kolemletící letadla. Moře je z nebe hnusný.

Přistání už pak byla nuda. Bágl jsem v letištní hale taky našel rychle. Venku nás (jsem zapomněl napsat, že jsem letěl ještě se 2 čechy) čekala Lenka. Ta nás posadila na autobus. Po dvou hodinách jízdy jsme byli na místě.. Dublin je fakt velkej…

České ruce si poradí

Zatím nemám redukci (a asi ani mít nebudu). A když si člověk potřebuje nabít telefon, tak si musí poradit. ;)

Práce v Irsku

¨Rád bych sepsal pár zkušeností získaných v prvních dnech práce v Irsku. Po pár administrativních detailech, odeslání a rozdání nespočetného množství životopisů, jsem získal práci coby store manager v Tescu (oni jsou tu všichni manažeři, aby to nevypadalo, že jsem získal manažerskou pozici).

Obecný postup.
Kdybyste uvažovali o práci v Irsku, doporučuji jít následující cestou.
Před cestou :
1. Nejdříve si rozmyslete, co za práce jste schopni nebo vůbec ochotni v zahraničí dělat. Podle této rozvahy si pak vytvořte životopisy přizpůsobené k daným pozicím. (Dost si jich vytiskněte s sebou – mizí rychle. ;). Samozřejmě písemná doporučení včetně kontaktu a motivační dopis (většinou vkládaný do těla e-mailu) jsou samozřejmostí..
2. Začněte shánět ubytování. Je to klíčová věc – protože se od ní odvíjí získání bankovního účtu a PPS čísla (registrace v úřadu práce).
3. Práce se tu nejlépe hledá na webu, takže s tím můžete začít už doma.
Oficiální (a řekl bych, že nejlepší) pracovní portál je jobseeker.
Další jsou pak jobs.ie, publicjobs, irelandjobs, engineersireland, hotrecruithomestudy, jobsfair. Seřazeno snad podle relevance. (Pro zájemce přepošlu téměř dokonalý seznam e-mailů na pracovní agentury (funguje jich tak 20%, zhruba ze 100).. ;) Velká část těchto webů jsou pouze sběratelé CVček, ale tím si člověk nesmí nechat zkazit hledání.. ;)

Na místě.
4. Základem je zajištěný přístup k internetu (knihovny, hodní spolubydlící) a také koupení domácího čísla (operátorů je tu hafo, stačí si vybrat). Většina firem se Vám totiž neozve na české číslo, a telefon oproti e-mailu upřednostňují.
5. Získání “PPS number” (Personal Public Service). Bez tohoto čísla nemůžete legálně pracovat. K tomu je potřeba pas a potvrzení vašeho místa bydliště (účet za plyn či nájem na vaše jméno). To ze začátku nemáte, takže poprosíte majitele bytu, aby Vám napsal ručně dopis, že potvrzuje, že bydlíte na jeho adrese a k tomu Vám půjčí účet se svým jménem. Tyto dokumenty pak odnesete na pobočku spadající pod vaše bydliště – seznam. Vyřízeno je to do týdne.
6. Bank account. Výplaty se tu platí týdně. Bohužel nikdo neplatí v cashi. Vyjímečně šekem, ale jinak chtějí irský bankovní účet na vaše jméno (třeba já to měl jako podmínku nástupu v práci). Takže honem do banky (opět pas a potvrzení o místě bydliště).
7. Rozdávat a rozesílat CVčka kam to jenom jde.. ;) Nikdo se tu s Vámi přímo nebaví. Ani personální manažeři. Jen si odeberou CVčko a řeknou, že se ozvou. Člověku dost pomůže, když si zcela vyjasní, po jakých pracích prahne. Může tak vyhledávat i konkrétní firmy, které osloví.

8. Je potřeba zvládnout pracovní pohovor. Předtím teda ještě rozumět po telefonu adresu, kam máte dojít. ;)

Nic víc už mě nenapadá. ;)

Moje cesta ke štěstí..
Samozřejmě jsem si předem nic nepřipravil. ;) CVčko jsem tu dopisoval na poslední chvíli, jeho tisk byl ještě veselejší. Spolubydlící tu naštěstí mají notebook s internetem, takže jsem začal velmi rychle spamovat. První den jsem obešel několik firem přímo tady v Celbridge. Druhý den jsem zjistil, že jsem do CVčka napsal špatné telefonní číslo, takže jsem to obcházel znovu. ;)

Zajel jsem i do centra, abych se podíval po nějakých pracovních agenturách. Nakonec jsem byl na třech pracovních pohovorech.
Jeden se týkal pomoci v hotelech se servírováním jídla (problém s počáteční investicí do oblečení). A nakonec taky vybrali někoho jiného.
Druhý byl o rozdávání letáků. Dobře placené, ale hrozně krátký úvazek, bylo to po celém Dublinu a šéf byl nějaký divný.
A třetí pohovor byl v Tescu. Pohovor mě svou náročností celkem překvapil. Nejen, že jsme si prošli Aplication form, který jsem předem vyplnil, ale dostal jsem asi 10 dalších otázek. Namátkou. “Jakým způsobem dosahujete stanovených cílů?” “Jaký by měl být komunikativní člověk?” “Za čím myslíte chodí zákazníci do Tesca?” Některé věty bych nepochopil ani v češtině, ale společnými silami jsme se přes tuto část prokousali.. ;)

Týpek mi nakonec volal, že mi dají příležitost jako STORE MANAGER na NIGHT´S SHIFTS. Což znamená doplňování zboží přes noc (úvazek 25 hodin týdně). Na práci jsem už objevil spoustu výhod.

+ pracuju tři minuty chůze od baráku
+ dostávám 12€/h
+ mám přehled o místí jídelní kultuře
+ nemusím si do práce dělat svačiny
+ kdyby se naskytla jiná práce, můžu jít do pohody na pohovor přes den
+ začnu si zvykat na jiný čas již před čínou ;)
+ nepracuju když je světlo

- pracuju asi se 4 polákama, jedním čechem a 5 litevcema ;) Irové jsou tam asi 3
- malý úvazek

Po 4 dnech práce jsem zatím dost spokojený.. Tak uvidíme do budoucna. ;)

Další důležité informace
Naprosto základní krok je projít si tento web, kde je daleko více vyčerpávající návod a více odkazů a tak..
Zajímavý je web o uznávání kvalifikace.
Pokud plánujete navštěvovat hodně památek a podobné aktivity. Není špatně si zařídit Heritage card.
Pro hodně prací je potřeba vlastnit Safepass, který si lze udělat za 1 den myslím za 100€.
Pokud plánujete dělat v security, je potřeba si zařídit ihned licenci, která určitě bývá 200-300€.

Konečně výlet

Teda jako myslím větší než průzkum okolí na kole nebo scannování Dublinu. ;)
Je to celkem pozdě. Ale je pravda, že jsem po příjezdu sice měl hodně času, ale někde trajdat místo shánění práce nepřicházelo v úvahu. Pak jsem už práci nesháněl, ale neměl více dní volna v kuse. Horší než studentský rozpor čas/peníze.. ;)

Vyrazil jsem na výlet k západnímu pobřeží Irska. Všemi tak vychvalovaným. Po noční jsem ani nešel spát, sbalil si pár drobností (spacák, náhradní oblečení a zbytky jídla, co jsem našel ve skříňce).

V centru jsem si koupil poncho (pláštěnku) – nezbytná výbava (společně s deštníkem). ;) A vyrazil k vlakovému nádraží. Koupě levnějšího lístku nebyla tak samozřejmá, jak jsem si jí naplánoval. Musel se totiž koupit přes internet (www.irishrail.ie). Dokonce půl hodiny před odjezdem vlaku. A platí se kreditní kartou.
No internet na nádraží byl. Půl hodiny jsem obešel tak, že jsem si koupil jízdenku na noční vlak, ale jel jsem dopoledne. A kartu jsem naštěstí měl. ;) U okýnka mi vytiskli jízdenku a já na poslední chvíli doběhl k vlaku. Uff.

Průvodčí mi po mých slovech “jedu poprvé vlakem” dokonce otevřel dveře.. ;) Asi myslel, že jako vůbec poprvé. Ve vlaku jsem to hned zalomil, takže nemůžu potvrdit, že středozem je tu opravdu jednotvárná.

V Galway jsem byl za necelé tři hodiny. Rychlovka. Škoda, že jsem nejel dál. Po noční by se mi to hodilo. Netrvalo dlouho a už jsem měl mapu města i hor, autobusové spojení a doporučené místa ve městě, kde bych se měl podívat. ;)

Ve městě jsem se ale až na zastávku v katedrále nechtěl moc zdržovat. Rozhodl jsem se vyzkoušet irský stop, prý tu neberou. Do Maam Cross (začátek hor) to bylo přece jen 45 km.

Stopovat jsem samozřejmě začal při chůzi z města, což nevyšlo. Ale po 15 minutách jsem měl první auto. Nějaký student architektury (s malou holčičkou). Ptal jsem se ho, jak je to s tím stopem. A on: “Jo, lidi tu celkem stopujou. Ale nikdo nezastavuje…” :)
Po deseti kilometrech se opět ocitám na silnici. Deset minut nic, ale pak zafungoval trik na velké náklaďáky (osobně ho komukoliv prozradím.. ;). Řidič náklaďáku byl slušně ukecaný. Povídal o jeho práci, o vztahu angličanů a irů, o tom, čím se na západě topí, o ženských, o novinkách z okolí..No mazec.. To je věc, kterou naprosto zbožňuju na stopu. Hodně se toho člověk dozví.
Dvě auta, ale pořád mě čekalo 15 km. Udělal jsem pár fotek u jezera a vrátil jsem se na silnici.

Třetí auto a už jsem zase jel. ;) Stopl jsem Marry – outdoorovou instruktorku. Bez irského přízvuku. Ukecanější než řidič nákláďáku. V Maam Cross jsme byli hned, ale nepřerušoval jsem její popis kopců a tak jsem jel hlouběji a hlouběji do hor. Zastavili jsme se v outdoorovém centru a pak pokračovali dál na sever. Už padla tma.
Po dalších 40 km jsme dorazili k Marry domů. Přijal jsem pozvání. ;) Pohled na věšák v předsíni potvrdil outdoorový základ osazenstva – snowboardové boty, vodní prkno, neopren a surfové prkno. Přivítal nás její přítel. Za chvíli přijeli na náštěvu 3 další irové. Bylo dost veselo.

V tomto domě se chodí v botech, televizi nemají, všichni hulí. Večery tráví diskutováním a nebo hraním na hudební nástroje, kterých v obýváku bylo požehnaně.. Asi by se dal napsat jeden celý článek o večeru stráveném tady. Byli hrozně trpěliví, když jsem něco vyprávěl.. ;)

Ráno jsem stával jediný. ;) Venku mě čekalo obrovké překvapení. Vyšel jsem z domu. A stál jsem na obrovské louce mezi kopci a mořem. Nepršelo.

Sbalil jsem pár věcí a vyrazil. Jen tak tak jsem byl ještě na mapě. Rozhodl jsem se vylézt na nejbližší kopec. Po několika kilometrech přišel okamžik, kdy jsem měl vstoupit na sponge-povrch.. ;) Suché pohorky vydržely asi půl hodiny. Sice nepršelo, ale všude nad 300 výškových metrů byla mlha. :( Rozhodl jsem se tedy jen pro 10 km tůru kolem hory, pod hranicí mlhy. Cesty tu nejsou, takže stačí držet azimut a užívat si pohled na moře.

Cesta byla parádní. Parádní, ale namáhavá. Myslel jsem si, že nejtěžší je jít kamenným polem – vyžaduje to velké množstvé pozornosti, ale bažinatě-houbovou krajinou je ještě zajímavější.. ;)

Přechod mi trval šest hodin. Když jsem se ocitnul na silnici, začalo slušně pršet (později mi Derek tvrdil, že o tomto místě se říká, že je druhé nejdeštivější na světě). Přišly tedy konečně na řadu má poncha. A štěstí nebylo daleko. Po 20 minutách zastavuje dodávka a v ní Derek. ;)

Zastavili jsme se v Leenaun na teplou whiskey. Shodou náhod jede dnes přes Galway, takže nemusím řešit návrat na vlak (70km). ;) V Galway jsme se rozloučili už za tmy.

Trochu jsem pojedl a řešil, kde se trochu zahřeju, byl jsem ještě pořád trochu mokrý. A tak jsem zašel do kina na Max Payne (btw. ani se na ten film nekoukejte). Teď už jen nocleh. Pod širákem jsem spal mnohokrát, ale uprostřed čtvrtmilionového města ještě nikdy.
Za jedním obchoďákem jsem našel pár palet, ze kterých by se dala udělat stříška, ale nakonec vyhrál nález obrovské krabice, která byla na nocleh úplně dokonalá.. ;)

Po 11 hodinách spánku jsem měl hodně energie na průzkum města. Úzké uličky, řeka a moře na mě určitě udělaly dojem..

Cestu vlakem jsem zase prospal, takže zase nevím, jak je to s tím vnitrozemím.. ;)

Zbytek fotek je nasnadě..

Wicklow mountains national park

Další výlet na sebe nenechal čekat. Z mých tří dní volna jsem sice jeden den promarnil – spal jsem po noční, balil, montoval blatníky na kolo…ale ve čtvrtek v poledne už jsem s krosnou na zádech vyrážel za dobrodružstvím.. ;)

Cílem dvoudenního výletu byl Wicklow mountains national park, který je kousek na jih od Dublinu. Jezdí tam autobusy z Dublinu, ale to mi přišlo moc lamácké, navíc bych nebyl schopný se podívat na více míst. Proto jsem zvolil kolo. I přesto, že jsem věděl, jak “super” je cykloturistika s krosnou.. ;)

Pomalu jsem ukrajoval ze 65kilometrové vzdálenosti.. Jakmile jsem opustil dublinské roviny a začal stoupat, začal jsem trochu proklínat můj dopravní prostředek. Doprava se však omezila na minimum a mě obklopily travnaté planiny.

Sally gap (místo, které mi Derek doporučil) není místo s rozhledem do krajiny, ale na krajinu. Je to zároveň taková horská křižovatka. Bylo už ale dost pozdě a já měl před sebou 22km do cíle. :( Derek mi vyprávěl, že dublinští teenageři často kradou v Dublinu auta a pak s nimi závodí po klikatých silničkách na Sally gap, kde auta zapálí. Domů je pak odvezou kamarádi. Prý lze často potkat nějakou ohořelou karoséerii. Za celý výlet jsem našel pouze jedno místo, kde asi něco hořelo, tak nevím..

Netrvalo dlouho a jel jsem ve tmě. Čelovka umístěná na sedlovce pravděpodobně odradila dva projíždějící motorkáře Gardy (policie) od kontroly cyklistického vybavení.. ;) Jízda ve tmě mi nedělá moc dobře, takže jsem během chvíle dost bojoval. Samozřejmě jsem jel proti větru. Když jsem narazil na les, uvědomil jsem si, že jsem teprve v půlce – zmrzlý, hladový a vyštavený. Během 15 minut jsem 3x stál a odpočíval. Takový moment už jsem dlouho nezažil. Přemlouval jsem se a zároveň to chtěl vzdát.

Nakonec jsem vydržel a asi po 20 minutách proti větru do mírného kopce, jsem začal klesat. Celkem dost. Sjel jsem dlouhý kopec a řekl si, že to pro dnešek stačilo. Už jsem neměl moc chuť hledat místo na spaní a tak jsem se spokojil s plošinou vedle silnice.

Nemusel jsem stavět stan, takže jsem ležel ve spacáku celkem rychle (17.45). Celkem jsem si s ním fandil, přikrytý mým novým ponchem. Ale zima a vítr měly tu noc přesilu. Zavzpomínal jsem si na Dolomiti v mém hvězdářském spacáku. 13 hodin do setmění utíkalo velmi pomalu.. ;) Bezpochyby bylo v noci pod nulou. Nohy mi rozmrzly úplně až v 11.00. ;)

To už jsem se procházel kolem Upper lake Glendalough, které je úchvatné. Kolem je plno turistických tras. Příroda je tu náhodně poskládaná z borovic, kapradin, trávy, kamenů a vodopádů..Vzhledem k tomu, že jsem se tento den ještě musel vrátit do Dublinu na noční, rozhodl jsem se jen pro náštěvu Miner´s village (doslovný překlad “Ostrava”) umístěné za jezerem.

Ta již byla dost vybydlená. Alespoň myslím. Potkal jsem tu jen 3 veliké jeleny (nebo srnce) a laň (nebo srnu ;). Tak přidám jeden místní folklór.

Výskyt diamantů ve zdejších skalách přitáhl pozornost mnoha zlatokopů a horníků. Brzy spojili své síly a založili vesnici, aby jejich konání mělo větší úspěchy. Jejich chamtivost neznala meze. Při jednom odpalu skály vytvořili skalní zlom, kterým vyteklo celé horní jezero. Zaplavilo z veliké části klášter v Monastic city.

Místní mnich již nedokázal zavírat oči před chamtivostí horníků a horníky proklel. Neřekl zkrkavčete, ale nechal horníky proměnit v jeleny. Vesnice postupně zchátrala a na zlato se postupně zapomnělo. Dodnes zdejší stráně okusují jeleni a hlídají toto místo. Každého člověka, který se pokusil něco ve zdejších ruinách hledat, zahnali jeleni do jezera. Nejeden se utopil. Poslední známý případ je z roku 2005, kde zde neštastně utonula Isabella.

Pokud vaše srdce není čisté, raději sem nechoďte.. I já jsem horníky potkal..

Vysušené Monastic city jsem jen prolétl, abych měl co nejvíce světla na cestu zpět.
Nejtěžší část byla šplhání zpátky do 400m výšky. Po horních planinách mezi vrcholky už to šlo lépe. Finální 13km klesání do Dublinu už jsem si nadmíru užíval.

Ale i tak jsem to zabalil o 20 km dřív, zamkl kolo u obchoďáku a dojel domů městskou.. ;)

Wicklow MNP je opravdu krásné místo.. Jej, třeba se jednou naučím nepsat to tak obšírně.. ;)

Všechny fotky…

U moře se psy

Do hrnce vhodíme 100g výletu, přidáme špetku slunka, 35g slané vody, 37kg psů a celé to poctivě nafotíme.. ;)

Dublin město soch

Cítím, že bych si měl na blog zapsat více z mých irských poznatků. Psát papírový deník jsem si přestal po 14 dnech, což je jasné, o těch pracovních dnech se nedá moc psát..
Teď tu ležím v obýváku na zemi a zažívám si svou romantiku u krbu, přemítám, co jsem tu zažil, co ještě musím stihnout a jestli můj výlet splnil má očekávání.

Článek protknu pár sochami z Dublinu, protože si myslím, že stejně jako je Praha stověžatá, tak je Dublin stosošný (stochatý ;) Konkrétně tyto sochy jsou o chudobě – já si myslím, že mají vyjadřovat Dublin přes příchodem evropské unie.. ;)

Jako před správným větším rozhodnutím jsem si psal plusy a mínusy, kterým se teď zpětně směju. ;) Člověk má sklony k tomu jejich význam poměřovat počtem, ale samotný bod, že jsem jel poznat nové místo, jednoznačně přebije všechny sepsané nevýhody.

Hlavní důvodem byla angličtina, která pořád není na úrovni “almost native”. Asi už jsem se smířil s tím, že ani nebude.. ;) Nicméně vím, že jsem dál než před rokem, což je příjemné. Nevím nakolik tou pomohly tyto dva měsíce, ale minimálně jsem ověřil, že se domluvím. Prokousal jsem se už i přes telefonáty, které mi dělají největší problémy.

I přes podzimní a skorozimní počasí se mi podařilo udělat dva vícedenní a více jednodenních výletů. ;) Západní pobřeží potřebuje déle než několik dní, určitě se tam rád vrátím. Okolí Dublinu taktéž poskytuje mnoho míst k obdivu – ať už z historického hlediska či z toho přírodního.

Ačkoliv se o Irech říká, jak jsou blázniví (spolubydlící jich potkali už dost a tvrdí, že jim to počasí leze na mozek), já jsem měl opět veliké štěstí – ať už na výletech, nebo v obchodech, v práci a úřadech – všude jsem potkával ochotné lidi, kteří rádi pomohli. A taky nejsou všichni rezaví. ;)

Počasí tu ale opravdu není nejrůžovější – zima je nijaká. Neprší pořád, ale většinou. Ráno vás naláká jasná obloha a pak někde na kole promoknete na kost. Vítr z vás vytáhne všechno teplo. Bez pláštěnky a deštníku do Irska nelez. ;)

Úřady tu fungují poměrně dobře. Pošta je levná. Banky mají velmi malé poplatky.

Co se týče cestování. Vlak je boží. Sice nedrncá, aby se člověku lépe spalo, ale je rychlý, čistý, mají promakaný rezervační systém..
Taxik je všude stejný..;)
Městskou hromadnou dopravu rozhodně chválit nebudu. Cenově vyjde docela rozumě, obzvlášt koupí.li si člověk časové jízdenky. Taky je super ježdění ve vysokých autobusech – člověk ta vidí i za keře a zdi, které lemují každou silnici. Ale rychlost, časové intervaly, návaznost nebo složitost v hledání spojení je odstrašující. Autobusy jezdí pouze paprskovitě z centra. Zastávky nemají jména. Je velmi obtížné zjistit, kdy vlastně autobus přijede a jak dlouho pojede. Zastávky jsou na každém rohu, takže někdy více stojíme než jedeme. Zlatá Praha..

Co se týče cen, tak poměrově je to stejné jako u nás. Vyšší minimální mzda. V přibližně stejném poměru pak vyjde drahý nájem, jídlo, cestovné… Oblečení a drogerie vyjdou rozhodně levněji.

No to je tak všechno, co mě teď napadá. ;) Chtěl jsem ještě přidat pár nepodložených teorií a příběhů, ale to až někdy jindy.

Poslední fotka je z lucanského parku. Dva kajakáři mě nechali lovit akční snímky…