Není takové druhé auto. Není.

Ano, nemám jich vyzkoušeno moc (i když za posledních 14 dní jsem řídil 5 aut ;), ale kdo jel s ďáblem a dojel, i když to není tak podstatné, zažil veliké dobrodružství.

My ho zažili s Pajádou včera při stěhování, já poprvé za volantem.

Modrý ďábel, abych to osvětlil je klasický starý tranzit, modrý. Jezdí na plyn i na naftu. Skautům pomohlo víc než leckterý jiný. Dřív ho měl Vrt, který s ním podnikl mnoho expedic (i v rukách jiných řidičů). Pak jej koupil Golda, který ho dal opět trochu do kupy.

Modrý ďábel musel přetrpět i hodně poruch – srážku se stromem, jízdu jen se dvěma válci, únik plynu (zmražení motoru)…Ale vydržel…

Včera to začlo stejně jako vždycky. I když Vám dá Golda naprosto přesné instrukce, kde co mačkat, kam tlačit, nikdy to není jednoduché. Modrý ďábel je už prostě stařík a nechce se mu.

Je třeba startovat s přimáčklým plynem na naftu a doufat, že předchozí řidič vypnul přívod plynu do motoru a že se baterka přes noc nevybila.
Nám auto nechytlo. Vyměnili jsme baterku, ale ta nevydržela tak velký odběr při startování, takže jsme dali starou zpátky. Kopec z Vyšehradu se zdál hrozně krátký, potom, co auto nechtělo chytnout. Dali jsme mu s Pajádou poslední šanci a na posledních pár metrech kopce se chytil. Dětská radost!

Ďábel se na naftu časem začne dusit, takže je potřeba co nejdřív přejít na plyn. Našich 150 kilometrů uteklo celkem rychle – párkrát nám to samo chcíplo (neudrží volnoběh), dálkové jsou zhruba to, co svítí normální auto na tlumené a plno jiných zážitků, které se prostě nedají předat.. Kdo zažil jízdu ďáblem, miluje to auto..

Mám pravdu, Blondy? ;)