Neznám moc způsobů, jak se z rozespalého ranního stavu rychle přepnout do naprosto bdělého akčního člověka.

Někdo si ráno zacvičí, někomu pomůže vydatná snídaně, někdo musí zaspat, a tím se vypsychovat… …mě dneska pomohl boxer…

Do Dejvic občas zajedu na kole – skrz stromovku – teď v listopadu je cesta skrz ní pohlazení po duši. Moje vrzající ukrajina rušila klid všech ranních ptáčat, které se v parku procházeli.

Šlapu opatrně, abych se na spadaném listí nikde nevymázl, přičemž si všímám rozverného velkého boxera, který běží přímo ke mě. Jako zkušený odborník zastavuji, protože z jeho výrazu čtu ranní rozladění. Také vím, že před psi se nesmí dávat najevo strach, ale toto pravidlo se mi nějak nedaří držet potom, co na mě pes začne výrazněji dorážet…

Cyklisté v tuto chvíli mají výhodu v tom, že mohou své kolo použít jako štít. Přibíhající majitelka však nepřináší řešení této situace a jako moderní maminky spouští neomluvně: “No, on nemá rád cyklisty ani bruslaře…”

“A?”, odpovídám už značně rozladěně, protože se pes snaží kolo oběhnout, aby svojí velkou hubu mohl ucpat mojí nohou. “Takového psa přece nemůžete brát do stromovky, která je plná cyklistů a bruslařů”.

Odpověď přichází formou: “Alíku, to se nedělá. Sedni.” Po několikaminutovém psím hašteření (majitelka se se psem honí kole mě) a mém naprostém procitnutí, se mi podařilo obhodit majitelku kolem, aby byla na druhé straně se psem.

Opět nasedám na kolo a mizím rychle pryč – jak je to na ukrajině jenom možné…