No…pokusím se navzázat na článek Hurááá výlet…
K zrealizování myšlenky o podzimkách zalozit na Hohe Wand nechybělo málo – asi 50km :-(
No, naše akční skupina Ňam & Kecish skončila ve Vídni…

Výlet začal ve čtvrtek celkem úspěšně. Škola do 4, rychlé balení, přesun na dálnici, chvilka úzkosti, a jeli jsme na Brno. V autě jsem dokonce poznal doktoranda z FELu, u kterého budu pravděpodobně dělat bakalářský projekt = tedy vše naznačovalo tomu, že budu mít o víkendu štěstí…

Ale neříká se hop, dokud neodjete z Vídně…S Muchou jsme se v Brně rozdělili. Do dvojice jsem dostal Kecishe. Ráno jsme to nijak nehrotili a tak jsme na stopovacím místě za Brnem stáli až po deváté…
Zastavily nám dvě auta, ale hodily by nás vždy jen kousek, tak jsme velkoryse odmítali. Třetímu jsme ale už neodolali – dodávka. Asi jsme mu byli sympatičtí, protože nás hodil asi o 30km dál, než chtěl – k hranicím.

Přes českou stranu hranice nás pustili ;) V pohraničním prostoru jsem nechtěl stopovat, protože tam nikdo nebere (vézt si v autě k hraniční kontrole cizí osobu, kdo to kdy viděl). No Kecish nelenil a auto stopl – babička s vnukem. A tak jsme se vezli až do Vídně. Hned za rakouskou hranicí jsme zamávali Muschkovi a Davidovi a s úsměvem, jak to všechno vychází, vyjeli směrem do pekla…

Vídeň je velké zmatené město, bez pořádných map, bez ukazatelů, s lidmi, kteří ho pořádně ani neznají a někteří ani neví, kde je Česká republika. Vzhledem k našemu spořivému postoji, jsme celkem dost času strávili na pěších přesunech.
Nakonec jsme našli nájezd na dálnici – na Prahu, na Linz, ale hlavně na Graz…A aut těch tam jezdilo spousty…Ale vždy s úsměvem nás odmítali. Jeden typ nás chtěl hodit na Prahu, jiná dvojice do centra > ale nikdo do Wiener Neustadt !!!

Po pár hodinách jsme to zabalili s nadějí vlakové dopravy. Po dalších dvou hodinách se po zajímavých dobrodružstvích dostali na Südbahnhof, odkud jsme s ticketem Euregio frčeli zklamaní domů. Vlak už takhle pozdě jel jen k hranicím a tak jsme v naprosté tmě hledali za městem místečko na spaní.

Ráno jsme se probudili za svitu slunce v poli s vysokou travou – nádhera = hotový džungál…
Hranice jsme překročili ranním vlakem přímo do Znojma, kde jsme oslavili naší českou zem v nádražní restauraci hovězí polévkou…
Pak už jen krátký stop s polským převaděčem aut a byli jsme opět v Brně.

Další den jsem stopoval na Prahu – nejdřív 2 hodiny sám a pak hodinu s Muchou.
Stopem už jen tak někam nepojedu…Stop is dead…Vyzkoušel jsem snad všechno od posunků po srdceryvnou ceduli “domů”. Možná že až ve mě trochu vychladnou vzpomínk,y zkusím to zase, ale s krásnou babou…a mám ještě jedno eso v rukávu – cedulku “nekoušu”…