Tohle se mi stalo, když jsem jel ze školy metrem. Velmi rád pozoruji lidi kolem sebe. A když tu najednou vidím, jak se rozestupují lidé, jakoby před něčím uhýbali. Vzápětí jsem pochopil – šla tam slepá paní s hůlkou zaraženou v drážkách, které vedou podél nástupiště. Proto mohla jít tak rychle, jak šla.
Lidé uhýbali opravdu jen tak tak. Jedna paní to však nestihla, protože byla zády. Slepá paní tak musela zpomalit a velmi naštvaným hlasem skrz zuby procedila: “tak se aspoň koukám…”
Byla asi prvním slepcem, kterého jsem viděl naštvaného. A to už jsem jich mnoho potkal. Všichni na mě působili takovým vyrovnaným dojmem – “jsem slepý, už to tak prostě je”. A mě v tu chvíli napadlo, že cesta ke vzteku nemusí být příliš dlouhá. Srovnat se se ztrátou zraku mi přijde opravdu neuvěřitelné a přesto potkávám slepce, ze kterých čiší duševní pohoda…
Závidím jím tu sílu…